Záznam tiskové konference s Markem Messierem po posledním zápase Wayna Gretzkého.

Jak moc emotivní to pro vás bylo?
Samozřejmě, dnes večer to bylo nesmírně emotivní, a nejen pro mě, ale pro všechny, se kterými se Wayne během své kariéry setkal. Poslední dva, tři dny, už od zápasu v Ottawě, jsem opravdu zápasil se svými emocemi. A také jsem si promítal těch uplynulých dvacet let, Wayna a všechno to kolem, bylo to opravdu smutné vidět, jak to všechno končí.

Marku, Wayne řekl, že jeho nejkrásnější vzpomínka je stejná jako vaše a týká se zisku Stanley Cupu v roce 1984, je to opravdu tak?
Někdo už řekl dříve, jaké jsou jeho nejlepší vzpomínky, ale myslím si, že by to bylo trochu nefér vyzvednout jeden moment. Bylo mnoho nádherných okamžiků a mnoho vynikajících lidí, se kterými jste mohl tyto chvíle prožívat, ale samozřejmě, Stanley Cup byl vrchol našich prvních pěti let v Edmontonu. Bylo to jako ve snu a můžeme samozřejmě děkovat Glenu Satherovi, za jeho vize a sny, díky kterým nás dal dohromady. Ještě jednou, samozřejmě Stanley Cup byl vrchol těch let, ale nebyl jediný.

Změnil se Wayne za těch dvacet let, co se znáte?
No, doufám že jo, Myslím si, že je dobré, myslím že je důležité, že se všichni měníme. Myslím, že už není dítě. Není mu už devatenáct. Je to osmatřicetiletý muž, manžel a otec tří dětí. Myslím si, že jako všichni i on prošel přirozeným vývojem, který život provází a doufám, že se změnil od těch dob, co přišel do NHL.

Jak sám vy vidíte jeho kariéru?
Doufám, že to zhodnotím správně... Myslím si, že on si celou svou kariéru udržoval svou důstojnost a úroveň a nikdy nikoho, s kým se setkal, neponížil a nikdy s nikým nejednal nečestně, ať už mám na mysli lidi od médií, spoluhráče i protihráče, trenéry nebo kohokoli jiného. Byl si dobře vědom, že každý z nich má své místo v celé té mozaice této úžasné kariéry. Myslím...co vlastně můžete říct? Všichni jsme to stokrát probírali a hodnotili a mluvili o tom, ale když se na to opravdu podíváte, nemůžete říct nic jiného něž úžasná. Nejen pro to, co dokázal na ledě, ale také pro to všechno co dokázal mimo něj, pro to obrovské množství úsilí a námahy, které musel vyvinout, aby dokázal všechno to co dělal, jeho oddanost a touha po tom být úspěšný... tahle touha byla jednoduše nepřekonatelná.

Marku, když se tak podíváte na dnešní den, byla tu nějaká situace, která byla pro vás opravdu obtížná?
Asi třikrát či čtyřikrát jsem opravdu musel zadržovat slzy. Jen vidět Wayna na konci zápasu bylo opravdu hodně smutné. A taky nesmírně zajímavé, být při tom, vidět na vlastní oči něco takového.

Marku, hodně lidí se v posledních týdnech snažilo přemluvit Wayna, aby změnil své rozhodnutí, byl jste také mezi nimi?
Nikdy jsem nechtěl Wayna ani kohokoli jiného odrazovat od věcí, o kterých si myslí, že jsou správné. Neexistuje osoba ani tady ani kdekoli na světě... Existuje jen jeden člověk, který ví, jestli je to správné, a to je Wayne. Jestli někdo zkouší jej přemluvit, nevím zda k tomu přistupuje tou správnou cestou. Všichni víme, že hokej je tvrdý a nebezpečný sport a vy na něj potřebujete být připraveni fyzicky i duševně. A když nejste, tak to může být nebezpečné. A když stále přemýšlíte o tom, jestli ještě chcete a máte hrát a nebo ne, tak to potom nemůžete hrát dobře. Hokej není hra, ve které můžete být jen napůl. Úplně vás to pohltí a musíte se tomu věnovat naplno, jinak jste mimo. A myslím, že to je to, proč tu dneska všichni jsme, že Wayne cítil, že se k tomu blíží. A to je tedy nejspíš věc, proč se rozhodl skončit.

Marku, jak by jste popsal vaše přátelství za ty všechny roky, v Edmontonu, tady..?
No... víte, že Wayne a já jsme spolu vyrůstali a procházeli tím vším, co se dělo v Edmontonu, a to všechno upevnilo to pouto co mezi námi je a skoro se z nás stali bratři. Myslím, že byl často pod velkým tlakem a nejen když byl mladší často potřeboval nějaké přátele se kterými mohl mluvit. A také, kde byl nejpřirozenější, kde byl opravdu Wayne Gretzky, to bylo v šatně. A myslím, že to všechno, všechna vítězství a všechny věci, které jsme mohli dělat společně, mimo led, ale především na něm, když jsem byli pod tlakem a mohli jsme společně bojovat o vítězství... tohle všechno hodně upevnilo naše přátelství. Samozřejmě, zvláště pak pokud hrajete za jiný tým, je těžší zůstat v kontaktu s kýmkoli, s Kevinem Lowem, který je jeden z mých nejlepších přátel, nebo s Paulem Coffeym nebo s kýmkoli, ale přes to všechno jsme byli skoro jako bratři a budeme tak nejspíš navždycky.

Co vám vzkazovali vaši fanoušci?
Myslím si, že jsem už dostatečně popsal, co jsem zažíval během těch šesti let tady v New Yorku. Byly to jedny z nejlepších let v mém životě, na ledě i mimo něj. A zvlášť vítězství v Stanley Cupu v roce 1994, to byl opravdu skvělý zážitek. Myslím si že, to byl vzájemný respekt fanoušků a všech lidí tady v New Yorku a všech hráčů, kteří tady nastoupili za Rangers. Hráči se k sobě chovali jako profesionálové na ledě i jinde a myslím, že nikdo nejednal vůči ostatním i vůči divákům nečestně. Myslím si, že se to projevilo na naší hře i na způsobu, jakým jsme tu žili. A diváci to dovedli ocenit.

Dnešní večer byl bezesporu výjimečný, ale přece, můžete jej s něčím porovnat?
Je sice pravda, že emoce jsou vždy velké a podobné, ale situace je vždy naprosto jiná. A dnes se dá říct, že celá tahle budova je plná emocí. Cítil jsem, že jsme svědky něčeho opravdu zvláštního. Bylo to skvělé, myslím si, že není lepší místo, kde by se Wayne mohl loučit, než tady, po těch třech letech v New Yorku, pro jeho poslední zápas a pro největší přestavení na světě. Ale vlastně to vypadá, že téměř všechno, co ho provázelo celou jeho kariéru, bylo podobné. Ke konci zápasu se mu málem povedlo skórovat a říkali jsme si s Paulem... s Paulem Coffeym jsme seděli u mantinelu a říkali jsme si, jak často jsme to už viděli, on prostě skočil na led, dostal puk na hokejku a dal gól. A skoro se to stalo zase... Prostě je to... byl to skvělý večer.

Myslíte si, že se po odchodu Wayna budete cítit starší, anebo přimělo vás to k jakémusi ohlédnutí?
Lhal bych vám, kdybych řekl, že mě to nedonutilo si promítnout posledních dvacet let, nejen ty roky, které jsme strávili společně, ale celou mou kariéru a taky to, kde jsem teď a jak dlouho vlastně ještě budeme hrát nebo já budu hrát. Ale nikdy jsem vlastně neuvažoval o tom, jak to bere Wayne a zvlášť proč on skončil. Nevím co on cítí, co si o tom myslí... je to pro mě opravdu těžké mluvit o tomhle.

Váhal jste, zda sem dnes přijet?
Ne, samozřejmě, že ne. Jen jsem musel zmizet z týmové večeře o něco dřív... Ale Ricky mě nechal jít...(smích) Za nic na světě bych to nechtěl propásnout. Bylo to pro mě trochu legrační sedět mezi diváky a jen sledovat celou tu show dole z pohledu fanouška. Neměl jsem často tuhle příležitost sedět mezi fanoušky a poslouchat, co si o tom myslí oni, ale dnes jsem to opravdu chtěl udělat takto, sednout si prostě mezi lidi a sledovat Waynův poslední zápas.

Vzpomínáte si, jestli mluvil Wayne o odchodu delší dobu?
Samozřejmě... my si mysleli, že hrajeme pět let a už to vydá na knihu...(smích) Když tak přemýšlíte o průměrné délce kariéry v NHL, tak víte, že člověk může uvažovat o odchodu rok, rok a půl, dva... nevím, jak dlouho už to je dneska, ale opravdu, nikdy jsme s Waynem o odchodu příliš nemluvili. Myslím si, že nás hrát opravdu bavilo a tak jsme přemýšleli, jak dlouho to ještě bude pokračovat. Cítili jsme se zvláštně a byli jsme hodně šťastní, že můžeme být v situaci v jaké jsme byli po tak dlouhou dobu... Věděli jsme, že tento moment musí jednou přijít, ale moc jsme o něm nemluvili.